Již po šedesáté slavíme Světový den modliteb za povolání, který vyhlásil svatý Pavel VI. v roce 1964 během II. vatikánského ekumenického koncilu. Tato prozřetelnostní iniciativa se snaží pomáhat členům Božího lidu jako jednotlivcům i jako společenstvím, aby odpovídali na povolání a poslání, které Pán svěřuje každému z nás v dnešním světě, uprostřed jeho trápení i nadějí, výzev i úspěchů.

Letos bych vás chtěl požádat, abyste se ve svých úvahách a modlitbách řídili tématem „Povolání: Milost a poslání“. Tento den je vzácnou příležitostí k tomu, abychom si s úžasem připomněli, že Pánovo povolání je milost, plný dar a zároveň závazek přinášet evangelium druhým. Jsme povoláni k víře, která vydává svědectví, která úzce spojuje život v milosti, jak jej zakoušíme ve svátostech a církevním společenství, s naším apoštolátem ve světě. Křesťané jsou vedeni Duchem svatým a jsou vyzýváni, aby odpovídali na existenciální peripetie a lidská dramata, přičemž jsou si stále vědomi, že misie je Božím dílem; nevykonáváme ji sami, ale vždy v církevním společenství, společně s našimi bratry a sestrami a pod vedením církevních pastýřů. To byl totiž vždy Boží sen: abychom s ním žili ve společenství lásky.

„Vyvolený před stvořením světa“

Apoštol Pavel před námi otevírá pozoruhodný horizont: Bůh Otec nás v Kristu „vyvolil před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista" (Ef 1,4-5). Tato slova nám umožňují nahlédnout do života v jeho plnosti: Bůh nás „počal“ ke svému obrazu a podobě a chce, abychom byli jeho syny a dcerami. Byli jsme stvořeni láskou, pro lásku a s láskou a jsme stvořeni pro lásku.

V průběhu našeho života k nám toto povolání, které je součástí vlákna naší bytosti a tajemstvím našeho štěstí, přichází působením Ducha svatého stále novými způsoby. Osvěcuje naši mysl, posiluje naši vůli, naplňuje nás úžasem a zapaluje naše srdce. Někdy k nám Duch přichází zcela nečekaným způsobem. Tak tomu bylo i v mém případě, když jsem se 21. září 1953 cestou na výroční školní slavnost zastavil v kostele a šel ke zpovědi. Ten den změnil můj život a zanechal stopy, které přetrvaly až do dnešních dnů. Boží výzva k daru sebe sama má tendenci dávat o sobě vědět postupně: při setkání se situacemi chudoby, ve chvílích modlitby, když vidíme jasné svědectví evangelia nebo čteme něco, co nám otevírá mysl. Když slyšíme Boží slovo a cítíme, že mluví přímo k nám, v radě, kterou nám dává spolubratr nebo spolusestra, ve chvílích nemoci nebo smutku… Ve všech způsobech, kterými nás Bůh volá, se projevuje nekonečná tvořivost.

Pánova iniciativa a jeho milostivý dar vyžadují naši odpověď. Povolání je „souhra mezi božskou volbou a lidskou svobodou“,[1] dynamický a vzrušující vztah mezi Bohem a lidským srdcem. Dar povolání je jako božské semínko, které vyrůstá v půdě naší existence, otevírá naše srdce Bohu a druhým, abychom se s nimi mohli podělit o poklad, který jsme sami našli. To je základní struktura toho, co máme na mysli pod pojmem povolání: Bůh nás volá v lásce a my mu ve vděčnosti odpovídáme v lásce. Uvědomujeme si, že jsme milovaní synové a dcery jediného Otce, a začínáme se vnímat jako bratři a sestry jedni druhých. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše, když to konečně jasně „prohlédla“, zvolala: „Konečně jsem našla své povolání: mým povoláním je láska. Vskutku jsem našla své pravé místo v Církvi… V srdci Církve, mé Matky, budu láskou“[2].

„Jsem posláním na této zemi“

Řekli jsme, že Boží povolání zahrnuje „poslání“. Není povolání bez poslání. Není štěstí a plné seberealizace, pokud druhým nenabídneme nový život, který jsme našli. Boží volání k lásce je zkušenost, která nám nedovoluje mlčet. Svatý Pavel říká: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“. (1 Kor 9,16). A první list Janův začíná slovy: „Co jsme slyšeli a vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám, aby naše radost byla úplná“ (srov. 1 Jan, 1-4).

Před pěti lety jsem v apoštolské exhortaci Gaudete et exsultate promluvil ke každému pokřtěnému: „Celý svůj život musíte vnímat jako poslání“ (č. 23). Ano, protože každý z nás je schopen říci: „To je důvod, proč jsem na tomto světě“ (Evangelii gaudium, 273).

Naším společným posláním křesťanů je vydávat všude, kde se nacházíme, radostné svědectví svými činy a slovy o zkušenosti bytí s Ježíšem a členy jeho společenství, kterým je církev. Toto poslání nachází svůj výraz ve skutcích materiálního a duchovního milosrdenství, v přívětivém a laskavém způsobu života, který odráží blízkost, soucit a něhu v protikladu ke kultuře plýtvání a lhostejnosti. Tím, že jsme bližními jako milosrdný Samaritán (srov. Lk 10,25-37), chápeme jádro našeho křesťanského povolání: napodobovat Ježíše Krista, který přišel, aby sloužil, a ne aby si nechal sloužit (srov. Mk 10,45).

Tato misionářská činnost nevzniká jen z našich vlastních schopností, plánů a projektů, ani z pouhé síly vůle či snahy o praktikování ctností; je výsledkem hluboké zkušenosti v Ježíšově společnosti. Teprve tehdy můžeme svědčit o Osobě, o Životě, a stát se tak „apoštoly“. Teprve pak se můžeme považovat za „zapečetěné, ba poznamenané tímto posláním přinášet světlo, žehnat, oživovat, pozvedat, uzdravovat a osvobozovat“ (Evangelii gaudium, 273).

Evangelijní ikonou této zkušenosti je příběh dvou učedníků putujících do Emauz. Po setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem si řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (Mt 24,7). (Lk 24,32). Na těchto učednících můžeme vidět, co to znamená mít ,hořící srdce, nohy v pohybu‘.“[3] To je také moje vroucí naděje pro nadcházející Světový den mládeže v Lisabonu, na který se radostně těším, s jeho mottem: „Maria se vydala na cestu a spěchala“ (Lk 1,39). Kéž se každý muž a každá žena cítí povoláni vstát a jít spěšně, s hořícím srdcem.

Povoláni a posláni

Evangelista Marek vypráví o okamžiku, kdy Ježíš povolal dvanáct učedníků, každého podle jména. Určil je, aby byli s ním a aby byli vysláni hlásat poselství, uzdravovat nemoci a vyhánět démony (srov. Mk 3,13-15). Pán tak položil základy svého nového společenství. Těch Dvanáct byli lidé z různých společenských vrstev a povolání; nikdo z nich nebyl vlivnou osobou. Evangelia hovoří i o dalších povoláních, jako bylo povolání 72 učedníků, které Ježíš posílal po dvou (srov. Lk 10,1).

Církev je Ecclesia, což je řecký výraz pro shromáždění osob, které byly povolány a svolány, aby vytvořily společenství misionářských učedníků Ježíše Krista, kteří se zavázali sdílet lásku mezi sebou (srov. J 13,34; 15,12) a šířit tuto lásku mezi všechny ostatní, aby přišlo Boží království.

V rámci církve jsme všichni služebníky v souladu s rozmanitostí svých povolání, charismat a služeb. Naše společné povolání darovat se v lásce se rozvíjí a nachází konkrétní vyjádření v životě laiků a laiček, kteří se věnují výchově rodiny jako malé domácí církve a pracují jako kvas evangelia na obnově různých odvětví společnosti; ve svědectví zasvěcených žen a mužů, kteří jsou zcela oddáni Bohu kvůli svým bratřím a sestrám jako prorocké znamení Božího království; v zasvěcených služebnících –  jáhnech, kněžích a biskupech – postavených do služby kázání, modlitby a podpory společenství svatého Božího lidu. Pouze ve vztahu ke všem ostatním se plně projeví pravá povaha a bohatství každého povolání v církvi. Z tohoto pohledu je církev „symfonií" povolání, v níž jsou všechna povolání jednotná, a přesto odlišná, v harmonii a spojená, aby „vycházela“ do celého světa a šířila nový život Božího království.

Milost a poslání: dar a úkol

Drazí bratři a sestry, povolání je dar a úkol, zdroj nového života a opravdové radosti. Kéž iniciativy modlitby a aktivity spojené s tímto dnem posílí vědomí povolání v našich rodinách, farních společenstvích, komunitách zasvěceného života a církevních sdruženích a hnutích. Duch vzkříšeného Pána rozptyluje naši apatii a uděluje nám dary soucitu a empatie. Tímto způsobem nám umožňuje žít každý den jako znovuzrozeným, jako děti Boha, který je láska (srov. 1 J 4,16), a na oplátku tuto lásku nabízet druhým. Všude přinášet život, zvláště v místech vyloučení a vykořisťování, chudoby a smrti, abychom rozšiřovali prostory lásky,[4] a Bůh tak mohl v tomto světě stále plněji kralovat.

Kéž nás na naší cestě provází modlitba, kterou svatý Pavel VI. sestavil k prvnímu Světovému dni povolání 11. dubna 1964:

„Ježíši, božský Pastýři duší,
tys povolal apoštoly a učinil je rybáři lidí.
Přitahuj k sobě i nadále
horlivé a velkorysé duše z řad mladých,
abys je učinil svými následovníky a služebníky.
Dej jim podíl na své žízni po vykoupení všech.
Otevři před nimi obzory celého světa.
Ať jejich odpověď na tvé volání
prodlouží tvé poslání zde na zemi,
ať budují tvé mystické Tělo, jímž je Církev,
a jsou 'solí země' a 'světlem světa'“.

Kéž nad vámi bdí a chrání vás Panna Maria. S požehnáním.

Řím, Svatých Janů v Lateránu, 30. dubna 2023, čtvrtá neděle velikonoční.

FRANTIŠEK