Bůh mě vybral, dříve, než jsem přišel na tento svět. Tak to dnes vidím, cítím, a dokonce v to věřím. On chtěl, abych byl Jeho knězem, služebníkem, Jeho hlasem, a také abych byl prodloužením Jeho ruky, úst a srdce. To Kristus toužil, abych kázal Jeho milosrdenství všem, ke kterým mě pošle. Dnes už je to skoro 18 let, co jsem se stal knězem. Tento čas uplynul tak rychle, že mám dojem, že to bylo včera. Byl to dobrý výběr, správné rozhodnutí a nejdůležitější krok v mém životě. A jak to bylo s mým povoláním?

Pocházím z Polska, z pohraničí tří regionů: Podlesí, Lublinu a Mazovska. Prvních 19 let jsem žil v malé vesnici, která se jmenuje Wola Zadybska. Tam jsem vyrostl. Jako dítě a pak jako mladík jsem často pomáhal svým prarodičům a rodičům s prací doma, na poli a na zahradě. To je místo, kde jsem se naučil pracovat a rovněž respektovat práci druhých. Moje rodina nebyla bohatá. Žili jsme skromně, to mě naučilo skromnosti, moudrosti a spolupráci. V rodném domě nás bylo 8 lidí. Mezi nimi prarodiče, rodiče, 3 bratři a já. Teď mám 2 bratry a maminku. Nejstarší bratr byl zabit při autonehodě, když mi bylo 15 let, a můj tatínek zemřel v roce 2005, zrovna když jsem se stal knězem. Můj první pohřeb, který jsem sloužil jako kněz, byl pohřeb mého tatínka. Proč to píšu? Protože to pro mě byla velmi cenná zkušenost a znamení od Boha na cestě ke kněžství. V mém domě Bůh, církev a náboženské tradice byly vždycky předávány z generace na generaci. Nedělní mše svatá, modlitba, oslava neděle, víra – to bylo něco přirozeného. Chrám a mše svatá byly pro mě přirozeností, ale vzpomínám si, že byla doba, kdy jsem nevěděl, proč jsem tam chodil. Šel jsem proto, že ostatní šli. Takže jsem musel. Moji rodiče to také tak viděli. Pak jsem si uvědomil, že církev, Pán Bůh a víra jsou nedílnou součástí mého života. Začal jsem chápat více a více, a také se modlit.

Moje babička sloužila 33 roků Panu Bohu v kostele. Pro Něho kostel uklízela a o všechno se starala. To se nějak dotýká i mého povolání. Často jsem jí pomáhal, a tak jsem se seznámil s místem u oltáře, stejně jako kněží.

Nepamatuji si, kdy jsem poprvé chtěl být knězem. Pamatuji si, že to bylo po prvním svatém přijímání, ve druhé třidě. Tuto událost jsem prožil velmi silně. Navždycky jsem chtěl být s Pánem Ježíšem. A tak zrno zaseté do země začalo růst. Během této doby jsem začal sloužit při mši svaté jako ministrant. Tato služba mi dávala hodně radosti a spokojenosti. Byl jsem rád, že jsem u oltáře. Mezi svými kamarády jsem se cítil tak, že dělám důležitou službu. Tak to bylo dlouhou dobu. Když jsem byl v přítomnosti kněží, vždy jsem měl pocit bezpečí a také toho, že jsem na svém místě. Chtěl jsem být jedním z nich. Jak jsem už řekl, má babička byla kostelnicí, což mi dávalo možnost být častěji v kostele. Když jsem byl v sakristii, často jsem otvíral skříň a díval jsem se na ornáty a také jsem přemýšlel, jak bych já v nich vypadal jako kněz. Vzpomínám si, že mezi různými dětskými zábavami byla rovněž hra na kněze. V rodném domě jsme měli zelenou deku s otvorem uprostřed. Často jsem si představoval, že je to jako ornát, a slavil jsem v něm mši. Bratr mi sloužil jako ministrant.

Dalším důležitým bodem na cestě ke kněžství bylo setkání s lidmi. Mnoho z nich mi říkalo „určitě budeš knězem". Na což jsem já často odpovídal: „Nevíš, co říkáš. To není pro mě. To mě nezajímá." Bylo to popření toho, co jsem měl už v sobě. Po těchto setkáních byla touha ještě větší. Velký vliv na mé rozhodnutí – jak si vzpomínám – měli moji rodiče, a především má maminka. Každý večer nás volala na společnou modlitbu. Pro mě to bylo krásné svědectví. Když se celá rodina shromáždila na modlitbu. Dnes vidím, že mě to učilo vztahu s Bohem.

Když jsem byl na střední škole, myšlenka na kněžství pro mě už byla velmi blízká. Vzpomínám si, že jsem o tom nechtěl nikomu říkat, dokonce ani mojí mamince. Bylo to tabu. A konečně přišel den, kdy jsem si řekl: „Ano. Chci být knězem. To je to, co bych chtěl ve svém životě dělat." Chtěl jsem být diecézní kněz, protože ti byli kolem mě. Oni pracovali v mé farnosti. O pallotinech jsem ještě neslyšel. I když domů nám chodily náboženské časopisy vydávané přes kněze pallotiny. Já jsem to však nevěděl. Věděl jsem, co chci v životě dělat. Tak jsem si řekl: „Teď pouze maturita a potom skládám dokumenty na seminář." Ale Bůh to viděl trochu jinak. Zkouška, která měla být jednoduchá, se ukázala být překvapením. Velmi to změnilo všechno, také mé plány na vstup do semináře. Bylo to zvláštní! Cítil jsem klid, jako bych věděl, že Bůh má jiný plán, že všechno dopadne dobře. Od té doby jsem začal hledat školu, protože jsem nechtěl jít na vojnu. Nechtěl jsem tam jít, protože jsem si myslel, že mě to odvede od kněžství. Tak jsem hledal školu, kde bych mohl přečkat rok, a příští rok zkusit zkoušku podruhé. Žádnou školu jsem však nenašel. Nenašel jsem nic takového, co by mohlo být pro mě zajímavé. Neustále jsem měl jen jednu myšlenku: „Letos chci vstoupit do semináře."

Čekal jsem tak trochu na zázrak a také, že Bůh vstoupí do akce. Jednoho dne jsem si vzpomněl, že moje maminka dostává náboženské časopisy. Nevěděl jsem, že za tím stojí Společnost katolického apoštolátu – pallotini. V tomto časopise, byl to „Apoštol Božího milosrdenství", jsem našel tato slova: „Pokud chceš být knězem, bratrem, napiš nám nebo zavolej. Pomůžeme ti." Tato poslední věta byla pro mě tak důležitá, že se pro mne stala povzbuzením a znamením od Boha. Rychle jsem napsal dopis a poslal jsem ho. V něm jsem napsal, že chci být knězem, ale že nemám maturitu. V této době nebylo pro mě důležité to, kde a jakým chci být knězem. Věděl jsem jen jedno: „Chci být knězem." Ve středu jsem poslal dopis a po 4 dnech mě doma navštívil kněz, který byl odpovědí na mé otázky. Mluvili jsme dlouho. Pak jsem se dozvěděl, co dělají, a také kde pracují pallotini. Vysvětil mi, že mohu být podmínečně přijat v letošním roce a příští rok si dodělat maturitu. Po tomto setkání jsem už věděl všechno. Věděl jsem, že Bůh mi připravil místo u pallotinů. Ano, Bůh chtěl, abych byl pallotinem.

O rok později jsem udělal maturitu a pak šest let studií filozofie a teologie v Oltarzewie u Warszawy. Po vysvěcení na kněze jsem 5 let pracoval jako farní vikář ve farnosti Otwock, a pak v pastoraci pro povolání po dobu 4 let. Od 1. července 2014 mě Pán Ježíš pozval do České republiky, kde Mu sloužím pro mé bratry a sestry. Tady a teď je můj domov, a tady je můj Pán a Bůh.

Při pohledu na to, jak mě Pán vedl, dnes vím, že Bůh vždy chce pro člověka to nejlepší, ale potřebuje důvěru a odvahu. Tak to bylo i v mém životě a teď mě tady má. Také vím, že Bůh často píše „rovně v křivkách našeho života". Tato zdánlivá křivka v mém životě, to byla maturita. Byla to Boží přímá linie, která mě vedla Božím plánem. Kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně bych se nestal pallotinem a také bych nepracoval v České republice. Cítím se šťastný, milovaný a na svém místě. A těm, kdo čtou tato slova, chci říct, abychom pozorně naslouchali hlasu Boha a šli za ním. Vyplatí se to. Dokonce i když je to těžké, pro Ježíše se to vyplatí. Jenom s Ním vyhrajeme. Ježíši, důvěřuji ti!

Mariusz Leszko, SAC