Den po SLAVNOSTI VŠECH SVATÝCH nás církev vybízí, abychom pamatovali NA VĚRNÉ ZEMŘELÉ. Smrt není konec lidského života. Ti, kteří - jak říkáme - „zemřeli", ve skutečnosti žijí. Odešli pouze do jiného světa. VE CHVÍLI SMRTI PŘICHÁZÍ ČAS ŽNÍ.
 
Sestra Faustyna píše ve svém Deníčku: „Když v noci kolem jedné hodiny zemřela sestra Dominika, přišla za mnou a dala mi poznat, že zemřela. Vroucně jsem se za ni pomodlila. Ráno mi sestry řekly, že už nežije, odpověděla jsem, že vím, neboť za mnou byla. Sestra infirmářka mě prosila, abych ji pomohla obléci; ve chvíli, kdy jsem zůstala s ní, mi Pán dal poznat, že ještě trpí v očistci. Zdvojnásobila jsem své modlitby za ni, avšak přes horlivost, s níž se vždy za naše zemřelé sestry modlím, jsem se ve dnech zmýlila a namísto, abych obětovala modlitby po tři dny, jak řehole přikazuje, jsem omylem obětovala dva dny, čtvrtý den mi dala poznat, že jí ještě dlužím modlitby a že je potřebuje. Ihned jsem vzbudila úmysl obětování celého dne za ni, a nejen tohoto dne, ale více, jak mi nadiktovala blíženská láska." (Deníček, 1382)
 
Kristus nás skrze svou církev učí, že když člověk umírá v přátelství s Bohem a dal zadostiučinění za hříchy, které měl to neštěstí spáchat v době pozemské pouti, ve chvíli smrti přechází do věčného života s Bohem. Boží slovo říká: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co nevešlo do srdce člověka, Bůh připravil pro ty, kdo ho milují." (1 Kor 2,9) Jestliže člověk umírá smířený s Bohem, ale bez dostatečného zadostiučinění za spáchané hříchy, ve chvíli smrti, po soudu, přichází do očistce, aby tam splatil všechno do posledního haléře. Je spasen a v budoucnu, poté co si odpyká hříchy, půjde do nebe. Svatý Řehoř z Nyssy říká: „Duch, který opustil tělo, se nemůže stát účastníkem božského života, dokud očišťující oheň neodstraní skvrny, které k němu přilnuly."
 
Očistec
Někteří svatí (např. bl. Kateřina Emmerichová, sv. Kateřina z Janova, sv. Brigita Švédská, sv. Stanislav Papczyňski a další) obdrželi milost vidění očistce. Sestru Faustynu tam vzal její strážný anděl. Takto popisuje onu událost: „V té době jsem se Pána Ježíše zeptala, za koho se ještě mám modlit. Ježíš mi odpověděl, že příští noc mi dá poznat, za koho se mám modlit. Uviděla jsem anděla strážce, který mi řekl, abych šla za ním. Za chvíli jsem se ocitla na zšeřelém místě, naplněném ohněm a v něm bylo mnoho trpících duší. Tyto duše se velice vroucně modlí, ale pro ně samé to nemá žádný účinek, jim můžeme pomoci jen my. Plameny, které je pálily, mě nezasahovaly. Můj anděl strážce se mi nevzdaloval ani na chvíli. A zeptala jsem se těch duší, čím trpí nejvíce. A odpověděly mi shodně, že nejvíce trpí touhou po Bohu. Viděla jsem Matku Boží, jak navštěvuje duše v očistci. Duše říkají Marii »Hvězda mořská«. Přináší jim úlevu. Chtěla jsem s nimi více pohovořit, ale můj anděl strážce mi dal znamení k odchodu. Vyšli jsme za dveře toho vězení trpících. [Uslyšela jsem vnitřní hlas], který řekl: Mé milosrdenství to nechce, ale spravedlnost nařizuje. Od té chvíle se důvěrněji stýkám s trpícími dušemi." (Deníček, 20)
 
Jak moc trpí duše v očistci? Svatý Augustin se domníval, že jeden den muky v očistci je možno srovnat s tisíci dny utrpení na zemi. A zase jindy si přál: „Přijďte na pomoc těm nemohoucím duším, jejichž trápení je nesrovnatelně větší než všechno, co je možné vytrpět v tomto životě." Podobně svatý Anselm tvrdil, že nejmenší trest v očistci je mnohem citelnější než největší utrpení na zemi. A jak dlouho trvá očistec? K tomuto tématu se oficiálně učitelský úřad církve nevyslovuje, ale například velký teolog a světec Robert Bellarmin napsal: „Je jisté, že utrpení očistce mohou trvat deset i dvacet let, a já sám se osměluji tvrdit, že i sto, i tisíc let."
 
Pravda o společenství svatých nám připomíná, že my, žijící (ještě) na zemi, jsme schopni pomáhat svým bližním trpícím v očistci. Je v našich možnostech zmírňovat a zkracovat jejich utrpení nebo je úplně vysvobodit z očistce. Oni si sami už pomoci nemohou. Ve chvíli tělesné smrti končí neodvolatelně čas určený k nápravě života a k zadostiučinění za hříchy.
 
Jak pomáhat? Jak můžeme pomáhat duším v očistci?
Největší pomocí je mše svatá na úmysl zemřelé osoby, čili oběť samotného Krista. Také je pro ně pomocí naše obětování utrpení, odříkání, nepříjemností, protivenství, třeba malých, která Bohu přinášíme za duše. Podobně naše dobré skutky, modlitbu, půst, almužnu.

Sestra Faustyna obětovala za sestru Dominiku „celý den", tzn. všechny svoje modlitby, práce, útrapy, všechno dobro toho dne učiněné. Velkou pomocí pro duše jsou odpustky. Pán Ježíš řekl sestře Faustyně: „Všechny tyto duše velmi miluji, splácejí dluh mé spravedlnosti. Je ve tvé moci přinést jim ulehčení. Vezmi z pokladnice mé církve všechny odpustky a obětuj je za ně. Kdybys znala jejich muka, neustále bys za ně obětovala duchovní almužnu a splácela mé spravedlnosti jejich dluhy." (Deníček, 1226)
 
Pamatujme nakonec ještě na jednu důležitou věc. Když pomáháme duším v očistci, získáváme si přátele v nebi. Ti, vysvobozeni díky našemu úsilí, přebývají u Boha. Svatí nezapomínají na svoje dobrodince. Budeme v nich mít mocné přímluvce. Svatý Otec Pio řekl: „Musíme se modlit za duše v očistci. Je neuvěřitelné, co ony mohou udělat pro naše duchovní dobro, z vděčnosti těm na zemi, kteří na ně v modlitbě pamatují." Svatý Jan Maria Vianney potvrzuje: „Ó kdybyste věděli (...), jaké milosti můžeme na jejich přímluvu získat, nebyly by tak velice opuštěné." Také svatá Kateřina Boloňská častokrát opakovala: „To, co jsem nemohla získat na přímluvu svatých v nebi, jsem často hned dostala poté, co jsem se obrátila na duše v očistci."
 
BUĎME MILOSRDNÍ K DUŠÍM. Dělejme pro ně, co bychom chtěli, aby udělaly pro nás, až my sami odejdeme z tohoto světa. Kdosi hezky řekl: „Jako kámen hozený vzhůru spadne na zem, tak také naše modlitby se vrátí k nám."
 
Převzato z týdeníku Světlo